Příběh Lydie

  čtenářka Jitka

Kolika lidem něco řekne jméno dánské učitelky Lydie Christensenové? Pokud ani vám ne, je možné, že vám více napoví jméno Lydie Prince (nebo s naší českou koncovkou Princeová). Ano, první žena Dereka Prince. Ráda bych zde opět představila jednu z neobyčejných žen s neobyčejně prožitým životem.

   Když Lydie Christensenová někdy kolem roku 1920 po večerech opravovala písemné práce ze zeměpisu nebo diktáty z dánštiny, ještě netušila, jak se o několik let později její život během krátké doby převrátí vzhůru nohama, ani že za dalších pár let bude tisíce kilometrů od svého domova pečovat o odložené arabské děti, navíc s manželem, který bude o celou generaci mladší než ona. Ale vezměme její příběh popořádku…

   Lydie se narodila v roce 1890 v Dánsku. Žila v přístavním městě Korsor. Vyrůstala se staršími sourozenci v dobře zajištěné rodině. Křesťanská víra byla pro ni i její okolí spíše formální záležitostí. Bylo prostě zvykem chodit do kostela, ale náboženství nehrálo v jejím životě nijak významnou roli.

   Lydie byla až do svých třiceti šesti let se svým životem spokojená – byla dobře situovaná, měla práci, která ji naplňovala, přátele, kulturní život, pohodlný byt se služebnou a také kolegu v práci, kterého měla velmi ráda a který ji právě požádal o ruku. A přece … Cítila, že něco není v pořádku, netušila však, co to je. Než se provdá, chtěla na to přijít. Tušila, že existuje něco víc a že se to možná nějak týká víry, ale nevěděla, co přesně vlastně hledá. Doufala, že by nějakou odpověď mohla najít třeba právě v Bibli. Začala ji tedy číst, i když ji jako povinnou četbu znala již z dřívějška – tentokrát ji však otevřela v naději, že jí něco napoví. A najednou to začala objevovat. Brána – k čemu? Cesta – kam? Prosit – hledat – tlouci … jak? Začala se modlit – ne formálně, ale vlastními slovy, ze srdce. A potom už události nabraly nečekaný směr. Zjevil se jí Ježíš osobně. Pocítila pokoj, radost, nadpřirozené osvobození od kouření, zkušenost mluvení v novém jazyku, dostala vidění skupiny lidí z nějaké vzdálené země, vidění malého miminka s velkýma tmavýma očima, ležícího v jakési krabici nebo košíku … Objevila místní letniční křesťany, nechala se pokřtít – tentokrát z vlastního rozhodnutí. Prožila nepochopení ze strany žáků, kolegů i vedení školy, a dokonce se její jméno dostalo i do národního tisku v souvislosti s otázkou, nakolik mají učitelé na státních školách v Dánsku svobodu vyznání, v tomto případě být mimo tradiční církev, mluvit jazyky a moci dále učit. I když Lydie své postavení uhájila, bylo jí čím dál více jasné, že Bůh má pro ni jiný, speciální úkol, a cítila, že když ho neobjeví a nesplní, zůstane nesplněný. Že ji Bůh volá někam daleko a že ti zvláštní lidé i to dítě z jejího vidění souvisí s její budoucností, kterou jí Bůh už připravil. Zjistila, že má jít do Jeruzaléma.

   Rozešla se se svým přítelem, i když ji to moc bolelo. Prodala své věci, dokonce prožila, že dědictví po svém otci má darovat misionářům pro nemocnici v Africe. Učila se plně spoléhat na vedení Duchem svatým. Když v r. 1927 odjížděla s jednosměrnou jízdenkou a potom lodním lístkem do Palestiny, o které nevěděla téměř nic, měla v kapse pouhých 200 dolarů.

   O tom všem a ještě mnohém dalším se dočtete v knize Setkání v Jeruzalémě, kterou napsal dle Lydiina vyprávění její manžel Derek Prince. Kniha popisuje, jak se Lydie zabydlila v Jeruzalémě v suterénním bytě a krátce nato ji zavedli cizí lidé ke své roční dcerušce Tikvě, která ležela v horečce, a oni se o ni nemohli postarat. Lydie v ní poznala ono dítě ze svého vidění v Dánsku… Kniha vypráví o Tikvině nadpřirozeném uzdravení, o jejich setkání s mužem, který je obě převedl přes barikády při bojích ve městě, a pak se ukázalo, že to byl anděl, o stálé Boží péči a často zázračném přesně načasovaném zaopatření financemi atd. Kniha vyšla v roce 1975, u nás poprvé v roce 1994 v nakladatelství Postilla. Na motivy knihy vznikl též animovaný pohádkový muzikál The Story of Lydia (více viz www.thestoryoflydia.com).

   Derek Prince se v životě Lydie objevil o několik let později. Jako voják britské armády se dostal mimo jiné do Súdánu. „Chceš-li skutečné duchovní požehnání, musíš navštívit malý dětský domov v Palestině, severně od Jeruzaléma. Vede jej jedna dáma z Dánska. Vojáci z celého Středního východu tam chodí a Bůh se s nimi setkává podivuhodným způsobem“, řekl mu tehdy jeden voják – také křesťan. „Zdálo se mi podivné, že by vojáci měli jít do dětského domova pro požehnání … zmínka o Palestině ve mně něčím pohnula. Byl jsem také unaven pustinami a toužil po změně prostředí“, píše Derek Prince v knize „Bůh je prostředník k manželství“ (God is matchmaker – vyšlo u nás v roce 1990 vlastním nákladem sboru ECM Maranatha Plzeň). Derek byl neočekávaně přeložen do Palestiny, dětský domov navštívil a pochopil, proč tam vojáci odevšad přicházeli. „Ovzduší bylo prostoupeno jakousi neviditelnou přítomností toho, co se na člověku usadilo jako rosa. Cítil jsem, že můj duch je omýván… “ A píše dál: „Pečovatelka se představila jako Lydie Christensenová … byla to typická Skandinávka – modrooká blondýna. Vyprávěla mi, jak před šestnácti lety přišla do Jeruzaléma a začala tím, že vzala jedno umírající židovské nemluvně z jednoho sklepa. Z těchto skromných počátků vyrostla velká rodina dětí různých národností“. „Nikdy jsem nevyhledávala děti,“ řekla Lydie. „Pouze jsem přijala ty, o nichž jsem věděla, že mi je poslal Pán.“

   Derek se sdílel s Lydií o tom, že cítí, že jeho život má být nějak spjatý s Palestinou. Modlila se za něj s několika děvčátky a on cítil, že je jeho budoucnost v Božích rukou. Často pak na ni myslel, na její službu, na děti, na to, kolik toho nese zcela sama. Jednoho dne mu Bůh řekl: „Spojil jsem vás dohromady, pod stejné jho a do stejného postroje“, a ještě mnohem dříve slovo o „praménku, který se stane řekou, veletokem, mořem a nakonec mohutným oceánem“. Derek pochopil, že jeho budoucnost je spojena s Lydií. Ačkoliv Lydie byla dámou ve středním věku, měla kolem sebe houf dětí a za sebou mnoho let duchovních zkušeností a spoléhání na Pána, kdežto on byl o dvacet pět let mladší, jedináček s internátní výchovou ve vojenské škole, rozhodl se poslechnout Boha a po nějaké době mohl říci: „Konečně jsem si připustil: jsem zamilovaný – zamilovaný do Lydie a zamilovaný do osmi dětí“.

   Vzali se v roce 1946, prožili bouřlivé období kolem vzniku státu Izrael včetně bojů, války, hladomoru, byli často ohroženi na životech, několikrát se museli stěhovat, utíkat narychlo i s dětmi atd. Oba spolu od začátku sdíleli lásku k Jeruzalému a Izraeli a byli přesvědčeni, že přímluvy a půst za Izrael a Jeruzalém jsou pro budoucnost tohoto národa a města, kterou vlastně denně prožívali, klíčové.

  Poté přesídlili do Londýna, později do Keni, kde si adoptovali ještě jednu holčičku, pak do USA … Dcery vyrostly a žily se svými rodinami v různých zemích, přicházela vnoučata, rodina se rozrůstala – pramének se stal řekou a řeka mořem. A Lydie vždy podporovala a doprovázela svého manžela v jeho službě. Vložila do něj svoje poznání, moudrost a zkušenost. Měla na rozvoji jeho povolání velký podíl. Modlila se za něj, když kázal, stála s ním ve službě vysvobozování. Zemřela ve věku pětaosmdesáti let po desetiletích naplno prožitého života – sice v mnohém nelehkého, ale naplněného, požehnaného a dobrodružného, plného Boží přítomnosti a zkušeností s Jeho dobrotou a ochranou. Velmi ji obdivuji pro její statečnost, plnou důvěru v Boha, ochotu nést i velká břemena, pro její poslušnost, díky níž mohla prožít takový život, nést úžasné ovoce a odrážet Boží lásku.

Zdroje:

Setkání v Jeruzalémě, Vydavatelství Logos ,1991; Bůh je prostředník k manželství, ECM Maranatha Plzeň,1990; www.apologet.cz; www.thestoryoflydia.com

Tabita 2015/2