Luba Šťastná
Když píši tento úvodník, je polovina února. Správně by měla být zima v plném proudu. Měl by fičet vítr po zasněžených stráních a my škrábat námrazu z oken aut. Letos to tak ale vůbec nevypadá. Venku kvetou kočičky, sněženky, rozkvetla i první prvosenka. V zahrádce za mými okny je fialovo od prvních krokusů. Jsou to jednoduché krokusy, které se zdaleka nemohou rovnat těm velkým, barevným, plnokvětým krokusům, které mám na zahrádce také. Ty jsou ještě někde hluboko zalezlé v hlíně a ven polezou až mnohem, mnohem později. Samozřejmě, budou hezčí a dokonalejší. Ale tyto první jednoduché krokusy jsou pro mne něco jako závdavek toho, co přijde. Na zahrádce se rozsvítí plno barev, bude teplo a vše bude bzučet a vonět. Teď je únor. Říkám si, že když už zima nepřišla doteď, tak ať si tam zůstane. Říkat si to můžu, ale neovlivním to. Vím, že než přijde vše to teplé a voňavé, čeká nás ještě pár dní fujavic, třeba přijde i nějaký sníh, ještě asi bude i zima a nevlídno.
Nakonec ale jaro dorazí. To vím dost jistě J.
Trochu mě to vede k paralele s naším životem. Něco jsme již prošli, v něčem žijeme teď, něco máme před sebou. Vím, že máme v Bibli zaslíbeno, že to, co je před námi, bude slavné. Jak, jaké, kdy to bude? Nevím. Chci se na to těšit. Zároveň se ale chci těšit i z času, který žiji dnes.
Chci se těšit na zahradu, která jednou celá rozkvete, a přitom se radovat z planých krokusů, které kvetou právě teď.
Není cesta bez cíle, ale také není cíle bez cesty.
Věřím, že články v tomto čísle vám pomohou jak na samotné cestě, tak budou ukazovat i na cíl