Daniel Kunášek
Všichni dobře známe ten pocit, kdy se na nás lidé dívají skrz prsty. Když nám přijde, že nás pošlapávají jako člověka a že pro ně nemáme hodnotu. Ještě lépe se nám poté daří uvěřit, že to tak opravdu je, naše hodnota se vytrácí a náš život postrádá smysl.
Zároveň ale všichni dobře víme, že i my sami někdy dáváme druhým takový pocit. Že je svými slovy, činy a pohledy srážíme pod naši úroveň. Že stavíme sami sebe nad druhé, dokonce i nad ty, které máme rádi. Ano, vím, že to tak není pořád, ale takové momenty nastávají. Bohužel. Proč to tak ale je? To přece není způsob života, který by se nám líbil.
Jsem rád, že při čtení Bible vyvstává hned několik základních věcí, které mluví o opaku. Bible nám ukazuje lepší a vzácnější cestu. A tou cestou je láska (1.Kor. 13). Láska k Bohu, k druhým i k sobě samým. Na cestě, na které je Bible ukazatelem a kterou nás vede, poznáváme lidskou hodnotu.
Hned z počátku první knihy Genesis se dozvídáme, že Stvořitel tohoto nádherného světa, největší Umělec „na světě“, který poskládal vesmír, tvoří člověka ke svému obrazu jako vrchol svého stvořitelského díla (Gn1,27). Člověk je stvořen z lásky k tomu, aby dobře spravoval zemi, aby byl ve spojení s Bohem a se svým okolím a aby žil v úplnosti. Aby odrážel kvality svého Tvůrce, aby odrážel kvality svého Vzoru. Ať už naše zkušenost, kterou jsme všichni udělali, nebo biblické texty (nejen v příběhu o Adamovi, Evě či Kainovi) nám však ukazují, že tuto úplnost postrádáme. Co víc, že je zde hřích, který nás od Boha odděluje, ničí naše vztahy a naše životy. Že často volíme sebe před ostatními lidmi, a dokonce i sebe před Stvořitelem, a to nejen v tom, jakým směrem se vydáme, jakým způsobem žijeme, ale i v tom, čí názor upřednostňujeme. Zdali svůj vlastní, či Boží, zdali žijeme pro „já, mě a moje“ nebo pro Stvořitele. Stáváme se tak spíše svým vlastním obrazem než obrazem milujícího a sebevydávajícího se Boha.
Ještěže náš Tvůrce je milující a vydává sám sebe všanc. Ještěže přichází Ježíš Kristus, který je dokonalým obrazem, úplným člověkem a v něm se můžeme setkávat s Bohem. Ježíšovo učení, jeho způsob života a ve finále jeho smrt a zejména vzkříšení nám jako lidem dává naději. Naději na odpuštění, naději na přijetí, naději na nový život a vzkříšení. On přišel obnovit úplné lidství, napravit naše cesty, vzít na sebe pochroumanost a bolest. Stvořitel se nám stává nejen podobným, ale zejména blízkým v naší bídě a bolesti. Přišel nás však vyhledat jako pastýř ztracenou ovci, vymést všechnu špínu, aby nás našel jako ztracenou minci, přišel se nám stát Otcem, který přijímá staršího i mladšího bratra (Lukáš 15), a zejména nás přišel přivést zpět domů. Domů, kde jsme v bezpečí a kde nalézáme to, co jsme celou tu dobu hledali. Přivádí nás k úplnosti a k naplněnému životu. Přivádí ty, kteří se rozhodnou změnit způsob života a znovu se zaměřit na Tvůrce, jenž je překrásnou předlohou obrazu.
Ježíšova slova „Ať se vaše srdce nechvěje. Věříte v Boha, věřte i ve mne… Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Jestliže znáte mne, poznáte i mého Otce… Kdo viděl mne, viděl Otce“ (Jan 14,1,6-7,8) nám tak mohou být velikým povzbuzením. Hodnota lidského života, hodnota našeho života, je nejen v tom, že jsme byli stvořeni, ale i v tom, jak moc jsme milovaní Bohem, který omezuje sám sebe a stává se nám blízkým v našich starostech a strastech. V jeho hledání, nalézání a přijetí je člověk opět člověkem.
Naše obnova v Kristu mě vede k obrovské vděčnosti. Jsem rád, že se naše srdce nemusí chvět, protože můžeme poznávat samotného Boha. A v poznání Boha nalézat hodnotu nejenom svoji, ale i druhých. Nemusíme se tak na sebe dívat skrze soudy druhých lidí, ale skrze soud hlavního Soudce, stejně tak druhým můžeme přiřknout to, co jim právem náleží – tedy hodnotu v Božích očích. Jsem Bohu vděčný, že naděje zde není jen pro mne, ale i pro mé okolí, že v pohledu na Stvořitele nalézám naši hodnotu. Už nemusíme utíkat pryč, ale můžeme být přijati. Můžeme nalézt, po čem jsme celou tu dobu toužili – domov.