Jiří Bukovský

O tom, zda Bůh je, spolu diskutují věřící a nevěřící celá staletí. „Kdyby byl Bůh,“ říkají skeptici, „nebyly by přeci války. Jestli Bůh je, tak proč se mi neukáže?“ Věřící se však dívají na ten samý svět a říkají: „Copak pohled na tu krásu kolem není důkazem, že Bůh existuje?“ Možná připojí příběh, kdy se za něco modlili, a došlo k zázraku. Jak byste to chtěli vysvětlit jinak? ptají se. Skeptik ale namítne, že mnoho lidí se modlí, a nic se neděje. To, že tento spor trvá tak dlouho a ani nevěřící, ani věřící nevymizeli, ukazuje, že na obou názorech něco bude. Zřejmě jsou tu dobré důvody věřit, že Bůh je, i dobré důvody o tom pochybovat. Proč tomu tak je? Proč o sobě Bůh, pokud je, nedá vědět jasněji?

Touto otázkou se intenzivně zabýval jeden z nejvýznamnějších křesťanských myslitelů 17. století. Byl jím významný matematik a fyzik Blaise Pascal. Vyrůstal jako skeptik. Když se ale později stal svědkem zázračného uzdravení a prodělal silnou mystickou zkušenost, stal se z něj přesvědčený křesťan. Do konce života prý nosil v kabátu zašitý malý papírek, na němž bylo datum jeho prožitku a slova: „Ohnivá noc, absolutní jistota, ne Bůh filosofů, ale Bůh Abrahámův, Izákův a Jákobův.“

Přestože mluvil o absolutní jistotě, uvědomoval si, že po většinu času se Bůh spíš zdá být někde ve skrytu a že žádný důkaz Boží existence nemůže nezvratně přesvědčit druhé. Ve svých zápiscích se opakovaně vrací k myšlence, že se Bůh skrývá, a ptá se, proč tomu tak je. Odpověď nachází v Boží lásce. Bůh se mohl zjevit tak, že by o něm nikdo nemohl pochybovat a lidem by nezbylo než v něj věřit. Zbyl by pak ale prostor pro lidskou svobodu, důvěru, lásku vůči Bohu? Proto se Bůh, říká Pascal, skryl tak, aby ten, kdo nechce, měl možnost v něj nevěřit. Zároveň ale poskytl dost důkazů pro ty, kdo Boha hledají a chtějí ho poznat. Je dost temnoty, píše, pro ty, kdo se mu celým srdcem vzpírají, a dost světla pro ty, kdo ho celým srdcem hledají.

Když pročítáme Bibli, vidíme právě takový obraz Boha. Touží se dát lidem poznat, promlouvá, koná zázraky. Má však svůj čas a své způsoby. Skrývá se. Nedá se ovládat, předvídat, pochopit. Není to modla, kterou si člověk vytvoří podle svých představ, postaví na určené místo, aby byla vždy po ruce. Hledání Boha není jako cesta za exponátem vycpaného lva v muzeu, který najdeme na jeho místě a můžeme si ho v klidu prohlédnout ze všech stran. Hledání Boha je spíše jako dobrodružná výprava za živým lvem do divočiny. Při putování buší nacházíme jeho stopy. Víme, že tam někde je, ale nevíme, kdy a jak ho potkáme. Když se to ale podaří, je to zážitek, který stojí za to. O takových setkáních s Bohem si pak věřící vyprávějí příběhy a na některé, tak jako Pascal, pak vzpomínají celý život.

Bible je plná příběhů o tom, jak se Bůh dával lidem poznávat, ale zároveň ukazuje, že to často dělá nečekaně a zůstává skrytý. Krásně je to vidět na vánočním příběhu. Po staletí věřící ze židovského národa vyhlíželi narození Krista a představovali si, jaké to asi bude. Po dlouhé době, kdy se zdálo, že Bůh nic nedělá, navštíví anděl pannu Marii, aby jí oznámil, že ten čas je tady. Děje se tak stranou pozornosti světa. Když se Ježíš narodí, několik pastýřů, kteří v okolí pasou svá stáda, vidí rozzářenou noční oblohu a zástupy andělů, kteří zpívají a ohlašují narození Krista. Kdo by v takovou chvíli pochyboval! Pak ale andělé i záře zmizí. Když pastýři dorazí do Betléma, uvidí jen obyčejné novorozeně, jak spí na slámě v jeslích. Je to skutečně ten Spasitel? Bude to trvat dlouhých třicet let, než o něm uslyší znovu. Bůh se zjevuje a dál se skrývá.

Když Ježíš vyrostl, nebylo to jiné. Lidé mohli vidět zázraky, které dělal. Když byli s ním, byli blízko Bohu. Když mluvil, slyšeli Boha. Přesto vypadal jako každý jiný člověk. Zaslíbeného Spasitele si mnozí představovali jinak. Nakonec pak proti očekávání mnohých umírá předčasně na kříži a většině jeho následovníků se rozpadají jejich naděje i víra. Pak ale nacházejí jeho hrob prázdný a setkávají se se vzkříšeným. Poté jim zase mizí, ale oni vyrážejí do světa, aby zvali druhé k víře v něj. Bůh se zjevil, přece zůstává skrytý.

Zdá se mi, že Blaise Pascal měl pravdu. Ve světě kolem nás i v našich životech najdeme řadu stop Boží existence. Když pročítáme příběh o Kristu, máme mnoho dobrých důvodů věřit, že je tím, za koho jej křesťané mají. Kdo však věřit nechce, má dost prostoru jít si nerušeně svojí cestou. Čas Vánoc spolu s příběhem o narozeném Spasiteli nás vybízejí, abychom se vydali na cestu poznávání Boha jako stopař, který chce v buši najít živého lva. Podobně se na cestu vydali pastýři nebo mudrci z vánočního příběhu. Na základě stop, které měli, putovali do Betléma, aby nalezli Krista. Přestože našli jen malé dítě v jeslích, věděli dost, aby v něm poznali Spasitele. Bůh se skrývá, ale těm, kdo ho hledají, se dává najít. Často jinde a jinak, než bychom si představovali. Je to ale skutečné, pravdivé a stojí to za to.

Mgr. et Mgr. Jiří Bukovský, Ph.D. je kazatelem v církvi Křesťanské společenství a pedagogem na Evangelikálním teologickém semináři.