CESTA ZA PRAMENY A VODOPÁDY (2)

Petr Plaňanský

Jak už jsme si minule řekli, je pro náš život voda (vedle vzduchu) naprosto nepostradatelným živlem. Prospektoři, dřevaři, huťaři, později i osadníci a hospodáři často stavěli na našich horách své nouzové příbytky a později i chalupy a hospodářské usedlosti hned vedle studánek a pramenů. Některé chalupy stojí dokonce přímo na potocích. S tímto jevem se setkáte nejen v Krkonoších, nýbrž prakticky na všech našich horách.

Pospěšme tedy na další výpravy za vodopády. Dalším výchozím bodem nám bude tentokrát Špindlerův Mlýn, nejlépe parkoviště pod Medvědínem, případně autobusová zastávka u Dívčí lávky. Z parkoviště po modré vyrazíme k Dívčí lávce (asi 1 km), z níž se nám otevře pohled na soutok Labe a Bílého Labe.

Zde máme na výběr dvě trasy. My se vydáme tentokrát cestou nalevo do Labského dolu. Opravdu nemáme kam zabloudit, protože celou cestu nás bude provázet modrá značka, a to až na Labskou boudu. První zastávku můžeme udělat u soutoku Labe a Dvorského potoka. Dvorské vodopády jsou pro nás, žel, nedostupné, nicméně proti nim stéká z Medvědína Žlabský ručej s nenápadným Medvědínským vodopádem. Pokud si ho chceme lépe prohlédnout či vyfotografovat, pak kvůli řadě překážejících stromů musíme sestoupit ke břehu Labe, nebo dokonce vlézt do vody. Břehy Labe tu lemují „mužici“ – turisty vyskládané kamenné věžičky z oblázků. Budeme-li posléze po modré pokračovat dál, uslyšíme hluk Malého Labského vodopádu. Chceme-li se pokochat jeho jiskřivou nádherou, pak nám opět nezbývá než opatrně sestoupat po strmém břehu až na ploché kameny pod vodopádem. Vynaložená námaha za to opravdu stojí! O kousek výše proti proudu Labe nás čeká přítok Pudlavy s krásným vodopádem, který je však též nedostupný. Pokochat pohledem se můžeme pouze zdálky z dřevěného mostku. (Až sem mohou dojet cyklisté ze Špindlerova Mlýna, kola pak následně musí vynést na zádech, nebo je zde uzamknout do kolostavů a později se k nim stejnou cestou vrátit.)

Pokud budeme od Pudlavy pokračovat dál ve stoupání k Labské boudě, otevře se nám pohled na Pančavský vodopád – zejména jeho střední a spodní partii, kterou z horní vyhlídky pod Pančavskou loukou jednoduše neuvidíte. Máte-li příhodné podmínky, pak vlevo od Pančavského vodopádu zahlédnete tenkou stružku Hančova vodopádu. Jde fakticky o příležitostný vodopád, neboť má dostatek vody pouze při jarním tání nebo po skutečně vydatném dešti. Nicméně samotný pohled na masiv Labského dolu – počínaje Medvědínem přes Strmou stráň, Harrachovu a Navorskou jámu až po Labskou rokli – je skutečně úchvatný. Na jedné z tabulí naučné stezky, které lemují naši cestu, se dozvíte, že se v březnu roku 1956 ze Strmé stráně zřítila zatím nejdelší u nás zaznamenaná lavina. Její délka byla úctyhodných 1375 metrů a pokácela tolik dřeva, že by to stačilo na vytápění jedné horské chalupy na 350 let!

Po modré značce nás čeká ještě přechod klokotajícího koryta Labe a namáhavý výstup po úbočí Labské rokle. V ní při dostatku vody hlučí Labský vodopád. Ze spodní vyhlídky můžeme obhlédnout jeho spodní část s následnými kaskádami, zatímco z horní vyhlídky uvidíme jeho počáteční cestu do údolí. Zajímavostí je, že pro zmohutnění vodopádu a tím i turistickým zatraktivnění místa byla v 19. století nad jeho horní hranou vybudována malá retenční nádrž. Později byla kvůli ochraně přírody stržena, takže překrásnou Labskou soutěsku už nehyzdí.

Modrá nás dovede až na Labskou boudu, kde nic nepokazíte vynikajícím hovězím vývarem či zelňačkou s klobásou a pivem Paroháč. Pivo se vaří na Luční boudě, v republikově nejvýše položeném pivovaru, a je rozváženo do řady Krkonošských bud a chalup.

Má-li kdo po dobrém jídle a pití chuť a sílu, může ještě vystoupat ke studánce, z níž údajně pramení Labe. Ve skutečnosti Labe svou počáteční sílu sbírá po celé ploše Labské louky. My už také víme, že nad Špindlerovým Mlýnem pak mohutní zejména díky Bílé vodě (Bílému Labi) a četným menším přítokům. U studánky pramene Labe si na znacích jistě povšimnete, že z významných měst na Labi z nějakého záhadného důvodu chybí Brandýs nad Labem. A to přesto, že šlo o kdysi významný královský brod na této řece. Od pramene se můžeme vrátit stejnou cestou nazpět. Trasa měří přibližně 18km a bude nám trvat asi 5 hodin. Namáhavá je zejména v úseku výstupu a sestupu mezi lávkou u Pudlavského vodopádu a Labskou boudou.

Případnou variantou návratu od Labské boudy je cesta po zelené značce přes Martinovu jámu, která vám otevře fascinující panorama protilehlých středních a horních partií celého Labského dolu v části Strmé stráně. Přes Martinovu boudu, Medvědí boudy a Medvědí koleno pak seběhneme do Špindlerova Mlýna. Cesta bude na délku i čas přibližně stejná jako v prvním případě. Nicméně sešup od Martinovy boudy je zdlouhavý a poměrně devastační na starší kolena. Výškový rozdíl této i předchozí trasy je 775 metrů směrem nahoru i dolů. Pro výstup Labským dolem či pro cestu k Martinově jámě doporučuji kvalitní obuv, jinak pod nohama doslova ucítíte každý kámen. A možná i ortézu či bandáž na namáhaná kolena.

Poslední variantou sestupu od Labské boudy je cesta vedoucí přes Ambrožovu vyhlídku (červená značka), následně vyhlídku na horní partii Pančavského vodopádu, Vrbatovu boudu a pak po žluté dolů do Míseček, následně pak po červené do Špindlerova Mlýna. Od Labské boudy je to dalších 8,5 km a něco kolem tří hodin.

Na závěr jsem si pro Vás schoval tři „vodní“ lahůdky, jednu z jižních a dvě z východních Krkonoš.

Málokdo se zatoulá nad údolí Jizery, které od hlavní části Krkonošského národního parku odděluje jeho jižní cíp. Ten se choulí na pomezí Jizerských hor a Krkonoš, a ačkoli je to kout poněkud pozapomenutý, i on nabízí nevšední zážitky. Ideálním výchozištěm jsou Paseky nad Jizerou, kde můžeme zanechat své auto kousek pod Muzeem Zapadlých vlastenců. Kdo má v oblibě tento klasický román, určitě si návštěvu muzea nenechá ujít. Z místa vyrazíme po zelené, žluté a opět zelené značce a doputujeme na Hvězdu, kde objevíme největší kamenný „tlapatý“ kříž v naší zemi. (Ti zdatní si cestu na Hvězdu mohou zpestřit ještě výstupem po neznačené cestě na Bílou skálu, která nabízí pohled nejen do údolí.) Na Hvězdě se tyčí rozhledna Štěpánka, která nám při krásném počasí umožní velkolepý rozhled. Po dostatečném pokochání se krásami tohoto koutu naší země seběhneme po zelené do Dolního Kořenova k malé vodní elektrárně. Na rozcestí si pohlídáme včasné odbočení na modrou značku, po níž doputujeme až na Mýto. (Ve zdejší benzínce, k níž snadno přeběhneme po mostku, se můžeme občerstvit v případě, že jsme šli nedbale nalehko.) V tomto místě stojí za to se chvíli pozdržet a seběhnout až k hladině řeky Jizery. Můžeme se pokochat soutokem Jizery s naší už dobře známou Mumlavou. Jarní tání mění obě řeky v rozbouřenou divokou vodu.

Po modré značce pokračujeme jižním směrem přes Planýrku dál až ke Klokotivému potoku. Ten nám, zejména když odtává sníh, předvede velkolepou show klokotavých kaskád. Na jeho břehu se zjara objevují trsy medvědího česneku (ale pozor, netrhat, jsme v Národním parku!). Jaro nabízí ještě jedno milé překvapení – v místech, kde přes rok obvykle nic neteče, se na mnoha stráních objeví stružky, potůčky a potoky. Přes mnohé kameny a skály se podél cesty přelévají jemné závojové vodopádky. Přes Prosekanou skálu a Havírnu doputujeme zpět až k našemu parkovišti. Cesta měří něco kolem 13,5 km a trvá asi 5-6 hodin hlavně podle toho, jak se zdržíme focením. Během naší pouti nastoupáme a opět sestoupáme přibližně 600 metrů. Jde o poměrně pohodovou cestu, která je náročnější pouze výstupem na Hvězdu a následným sestupem do údolí Jizery. Naše putování nám odhalí krásu poněkud zapomenutého koutu Krkonoš, který není tolik zasažen turistickým ruchem. Mimo sezónu ve všední den pravděpodobně nikoho ani nepotkáte, vyjma okolí muzea a rozhledny.

A ještě poslední rychlý výpad na východ Krkonoš do Malé Úpy. Do údolí Sovího či Dobytčího potoka pod Pomezními boudami si dnes udělá cestu opravdu málokdo. Je to mimo obvykle vyhledávané trasy. Nicméně právě zde můžete narazit na dva překrásné vodopády. Soví má na výšku něco přes čtyři metry a padá do miniaturní těžce přístupné roklinky. Závojový vodopád, vysoký něco přes osm metrů, který skutečně vytváří dojem vodních závojů, je nesnadno přístupný. Musíte se k němu propracovat zespoda, nejlépe korytem Dobytčího potoka. Podle znalců Krkonoš patří Závojový mezi nejkrásnější vodopády našich nejvyšších hor.

Voda je pro náš život nezbytně nutná. Važme si jí a ochraňujme ji! Poslední roky se totiž v naší krajině ztrácí – a to i na horách. V loňském roce jsem zažil situaci, kdy některé přítoky Klínového potoka či drobnější horské ručeje kolem Mumlavy, případně některé části Čertovy strouhy byly po létě na prach vyschlé. Skoro jsem si připadal jako v onom vtipu: „Víš, kdy indián pozná, že je opravdu horké léto? (???) No, když se mu při jízdě kánoí za pádlem začne prášit…“

Pokud se voda z našich hor bude skutečně vytrácet, pak nejenom hory začnou umírat. Říká se, že Česká republika je střechou Evropy. Problémem je, že od nás postupně všechna voda jako po strmé střeše poměrně rychle odteče. Podle odborníků jsme si intenzivním hospodářstvím minulého století krajinu brutálně odvodnili. Reálně v naší zemi chybí asi 70 000 rybníků na zadržení této vzácné tekutiny.

Až na svých toulkách horami potkáte nějakou studánku s čistou pitnou vodou, na chvíli se zastavte a potěšte skutečností, že stojíte sice před malým, ale přesto skutečným zázrakem.