Corinna Kohröde-Warnkenová

Po stanovení diagnózy rakoviny v roce 2007 podstoupila autorka operaci a za nějakou dobu byla propuštěna z nemocnice jako stabilní pacient. O téměř pět let později přišla jako blesk z čistého nebe stejná diagnóza. Další dvě operace ani následná chemoterapie nepomohly, až nový lék zastavil růst metastáz.

Na základě těchto zkušeností a také z radosti ze psaní si začala vést svůj blog, kde zpracovávala mnohé ze svých prožitků. Nadto psala i dopisy Bohu, jehož blízkost vnímala ve všech krásných, ale i těžkých obdobích svého života. A obojí se nachází právě v této knize, která představuje autentické svědectví ženy, jež navzdory onkologické diagnóze prožívá nejlepší období svého života.

 

Přinášíme úryvky z této knihy

Moje oblíbená barva je zelená – barva naděje.

Možná se ptáte, proč se tedy tato knížka jmenuje Můj růžový život a proč jsou na obálce růžové lodičky. Odpověď je jednoduchá: protože růžovými lodičkami začal můj nový život.

Ten starý skončil na podzim 2007 první diagnózou rakoviny. Pak se nemoc téměř na pět let zastavila, než v létě 2012 propukla znovu. Během čtyř týdnů jsem prodělala dvě operace, protože se objevily další metastázy v játrech.

Křiklavě růžové lodičky jsem si koupila na začátku terapie, která následovala. Musela jsem je mít, abych byla schopná ujít tak dlouhou a náročnou cestu. Chemoterapie nezabrala a moje šance na přežití se víceméně rovnaly nule. Nakonec jsem se rozhodla zkusit prozatím málo vyzkoušený lék a nedělat nic jiného než doufat, věřit a prostě žít každý jeden den.

Krátce nato jsem napsala odborný článek do časopisu o ošetřovatelství, v němž jsem popsala své zkušenosti pacientky v nemocnici – já, která jsem téměř třicet let pracovala nejprve jako sestra na jednotce intenzivní péče a poté ve vedení nemocnice. Na základně toho vznikl můj blog www.pinkfarbenesleben.de. Některé příspěvky z něj, které považuji za důležité, uvádím v této knize růžovým písmem.

Abych si uspořádala své pocity a také proto, že mi víra vždycky byla oporou, hodně jsem tehdy mluvila s Bohem – formou dopisů. Psaní se pro mě stalo terapií, rozptýlením, reflexí, možností, jak najít samu sebe a své nové poslání. Nedokázala jsem být „jen“ nemocná, ale chtěla jsem něco dělat. A psát se dalo i na pohovce či vleže, když mi nebylo dobře.

Po celou tu dobu kráčel Bůh vedle mě. Stále jsem cítila, a bylo to pro mě životně důležité, že s ním musím vést dialog. E-mailovou adresu jsem neznala, tak jsem zvolila staromódní formu a psala dopisy. Odráží se v nich mé zcela osobní chápání Boha jako Otce a přítele. Možná to, milá čtenářko či milý čtenáři, cítíte jinak a Bůh je pro vás někým jiným. Ovšem já nemám v úmyslu nikoho obracet. Jde mi o jediné: ukázat, že mi Bůh – tak jak ho vnímám – zachránil život. Jaký je doopravdy, to poznám, až se s ním jednoho dne setkám.

V posledních třech letech jsem toho prožila hodně. Stále mě provázelo vědomí, že mi už nejspíš nezbývá moc času. Mnohé prožitky a nemálo setkání z té doby jsem zpracovala na svém blogu. Někdy to byly jen drobnosti, ale člověk, který se vyrovnává – musí se vyrovnávat – se svou konečností, se stává vnímavějším vůči těmto maličkostem. Najednou se zamýšlí i nad tím, jestli stihne dočíst knížku… anebo už ne.

Dnes je můj život nový, úplně jiný než před třemi lety. Je úžasný! Každý jeden den, který je mi darován a který mám před sebou, si užívám s pocitem velké vděčnosti.

Přála bych si, aby se můj pohled na události života stal pro čtenáře povzbuzením, aby i oni zaklepali na Boží dveře. Bůh odpoví, zažila jsem to.

listopad 2015

Dopisy, blog a růžové lodičky

Ahoj Bože,

já vím, že ti nemusím psát dopisy, protože znáš každou mou myšlenku ještě dřív, než mě napadne. Věděl jsi tedy i to, že teď ode mě budeš dostávat spoustu dopisů, protože jsi mi dal nadání umět si hrát se slovy a psát. To už mám vyzkoušené. Jenže tehdy jsem nepsala tobě, ale byly to pohádky pro mého syna Malteho – a taky jsem si vždycky vedla deník.

Proč ti teda píšu? Nejspíš znáš odpověď lépe než já. Když se Reinholda Messnera zeptali, proč vylezl na tolik vysokých hor, odpověděl: „Protože tu jsou.“ Podobně by zněla moje odpověď na otázku, proč ti píšu: „Protože to umím. Dals mi k tomu nadání.“

Jistěže bych ti nemusela psát. Mohla bych se prostě modlit, vždyť TO je přece rozhovor s tebou. Ale psaní je jednoduše můj způsob, jak s tebou mluvím.

V roce 2007 jsem poprvé onemocněla. Prodělala jsem velkou onkologickou operaci, následnou interferonovou terapii a ozařování. Byl to pro mě šok. A stalo se to v tu nejnevhodnější dobu. Zrovna jsme s Ralfem koupili dům a Maltemu bylo teprve čtrnáct. Byla bych ho ráda dovedla k maturitě, a tak jsem s tebou vyjednávala, abys mě nechal žít aspoň do té doby. No, po pravdě řečeno jsem nevyjednávala. Já jsem to od tebe, Bože, vyžadovala. A tys mě nechal žít skoro pět let. Už jsem málem zapomněla, jak blízko smrti jsem byla.

Určitě si pamatuješ, jak jsem se ti během těch pěti let přiblížila. Ani předtím jsem od tebe nebyla daleko, ale byls pro mě spíš „šedou eminencí“ v pozadí, která určovala mé hodnoty a normy jednání. Vlastně jsem ti nikdy pořádně nenaslouchala.

Život v růžových lodičkách

Dlouho jsem neměla náladu na nakupování bot – to je u mě opravdu špatné znamení. Před několika týdny, když už se dalo tušit blížící se jaro, se to konečně změnilo. Zamilovala jsem se do neonově růžových lodiček. Jedna moje kamarádka na to reagovala nevěřícným zavrtěním hlavou a zdviženým obočím. No a? Dřív by mě to nejspíš rozzlobilo – teď záleželo na jediném: měla jsem z nich radost. Už mě nezajímá, co si ostatní lidé myslí o mém outfitu. Když se mi bude chtít, vyrazím na pěší zónu v plesových šatech. Všichni dobře vidí, že jsem zhubla deset kilo, mám kruhy pod očima a pokožku průhlednou po užívání silných léků. S hemoglobinem 10,4 jsem hodně bledá. Tím víc potřebuji trochu barvy! O tom, že vypadám špatně, nikdo nemluví. Je to ze zdvořilosti, ze strachu říct něco nevhodného, nebo z empatie? Já přece vím, že vypadám jako onkologická pacientka – ale aspoň mám růžové boty!

—

Vždycky jsem byla věřící. V křesťanské víře jsem vždy nacházela útěchu a pomoc. „Moc předivná nás tiše obestírá, a proto čekám příští uklidněn. Bůh je dnes s námi – svědčí naše víra – a bude s námi každý nový den,“ napsal Dietrich Bonhoeffer v cele nacistické věznice, když i jemu hrozila smrt. Moje rodina, přátelé i já jsme se modlili za zázrak, spontánní uzdravení, remisi… Nebylo to vždy snadné, ale – jak kdysi řekl bývalý český prezident Václav Havel – „naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne“.

… ano, „růžové lodičky“ se zcela záměrně staly jakýmsi synonymem pro můj život, můj nový, darovaný život.

Zisky a ztráty

… některé události probíhají nenápadně, takže je člověk zpočátku ani nepozoruje. Dnes mám první „narozeniny“ – uplynul rok od skončení terapie. Přežila jsem rok! A to navzdory tomu, že si všichni mysleli, že mám před sebou jen pár měsíců a nevydržím ani do Vánoc. Proces uzdravování probíhá nenápadně, metastázy přetrvávají, a nemohu říci, že bych o nich nevěděla. Když mě bolí hlava, napadne mě: aha, metastázy v mozku; když zakašlu: aha, metastázy v plicích; když mě bolí břicho: aha, metastázy všude.

Přiznávám, Bože, že velmi pečlivě sleduji, co děláš. A většinou jsem s výsledky svého pozorování spokojena. Často mě naplňuje vděčnost a pokora, žes mě až doposud vedl. Vždycky jsem šťastná, když jsou onkomarkery na nule a CT neukáže žádný růst. Dívám se na tvé stvoření novýma očima a každý den vnímám jako nový dar. A ty víš, že si toho umím vážit! Myslím, že jsem se změnila. Jsem odevzdanější a shovívavější. Nač se zlobit? Nač nervovat? Nemohu-li změnit to, co mi vadí, je škoda plýtvat energií na frustraci – a pokud to mohu změnit, využiji energii na změnu. Vlastně je to jednoduchá rovnice. Ty víš, Bože, že se mi ne vždy daří dělat to, co jsem ti právě tak květnatě popsala. Ale daří se mi to mnohem častěji než před druhou diagnózou.

Mnohem raději bych se to, co jsem poznala za uplynulý rok, naučila za jiných okolností. Ale zřejmě to je má cesta, kterou mám s tebou jít.

­ Podstatné

Co je podstatou života? Je podstata živá? My lidé tíhneme k tomu, vykládat pojmy negací. Snadno vypočítáme, co je nepodstatné, tedy nedůležité. Ale co je pro mě a pro můj život rozhodující? Myslím, že postupným zužováním pojmu se dostaneme k tomu, že podstatné věci jsou ty úplně jednoduché.

 

Podstatné jsou doby bez vedlejších zvuků. Ne ticho, nýbrž obyčejný zvuk všedního dne.

Podstatné je ztichnout a naslouchat.

Podstatné je nepřemýšlet o hloupostech, konzumu a snaze zalíbit se.

Podstatné je přijít domů a být v bezpečí před vnějším světem.

Podstatné je být nesen rodinou a přáteli.

Podstatné je spojení se sebou a s přírodou.

Podstatné je vyzvánění zvonů v neděli ráno.

Podstatné je důvěřovat Všemohoucímu a nenechat se spoutat tím, co nás obklopuje.

Podstatné jsou důvěra a naděje.

Podstatné je umět odlišit podstatné od nepodstatného.

… být si jist tím podstatným.

 

Ze začátku jsem často psala frustrovaná, rozzlobená, plná strachu a nejistoty. I dnes se tak občas ještě cítím. Ale převážně jsem vděčná a pokojná. Nevím, kolik času mi ještě dopřeješ. A příští staging bude za pár týdnů. Možná mám před sebou ještě další roky, možná ne. Ty poslední tři jsem si navzdory všem výkyvům moc užívala a s plným přesvědčením mohu říci, že jsem žila velmi dobře.

Splnil jsi mi mé přání obyčejného všedního dne, uspořádaného a stabilního.

Nakladatel:        Paulínky

Popis:   Brož., 248 str., 120 x 185 mm,

Vydání:               1.

Rok vydání:       2018