Vlasta a Petr
Vlasta v 62 letech onemocněla rakovinou.
Požádali jsme ji i jejího muže, aby se s námi podělili o své tehdejší pocity a zápasy. Jsme vděčni za jejich otevřenost a věříme, že jejich svědectví může pomoci mnoha lidem, kteří se dostanou do podobně obtížných situací.
- Jaká byla tvoje první reakce, když ses dozvěděla svou diagnózu? Oznámila jsi to bezprostředně manželovi?
V Ano, manželovi jsem hned všechno sdělovala. Moje reakce byla taková, že mám nemoc, kterou je nutno rychle řešit. Modlili jsme se hned za uzdravení, ale měla jsem takový postoj, že pokud neprožiju jasné Boží vedení nebo viditelné znaky uzdravení, půjdu cestou lékařského řešení. Neměla jsem strach za dvou důvodů. První byl ten, že jsem věděla, že mám splněno – vychované syny, kteří slouží Bohu a jsou šťastně ženatí. A jít k Pánu není tragédie, ale pokračování života v jiné dimenzi, vím, že v lepší dimenzi. Druhým důvodem bylo, že mám kamarádku, která měla rakovinu prsu dvakrát a funguje úplně normálně už patnáct let.
- Jaká byla tvoje první reakce, když ses dozvěděl diagnózu své ženy?
P Po první biopsii, která byla bez jasného závěru, jsem měl spíše pochybnosti, že jde o něco vážného. Nicméně jsem hned volal k Pánu a především stále prosil o zjevení příčiny, abychom mohli správně zacílit modlitby a očekávat na Boží zaslíbení, o které bychom se v daném zápase opírali. Otázka proč se ozývala, neboť Vlasta byla Ježíši cele vydaná. Po druhé biopsii, která již prokázala, že jde o silně agresivní rakovinu ve tvaru pavučiny, jsem již určité sevření prožíval, ale strach to nebyl. Na Vlastě nebyl znát strach, byla pokojná, a to jistě mělo vliv i na mne a celou naši rodinu. Jen velmi málo lidí přímo od ní vědělo, co ji provází.
Vědomí, že víme, komu patříme, kdo o našem životě rozhoduje a kam směřujeme, je skutečně velká síla a požehnání. Já jsem potom požádal široký okruh lidí o modlitby.
- Co se změnilo v tvém životě během nemoci a co poté po uzdravení?
V Musela jsem podstoupit operaci a radioterapii a začala jsem brát pravidelně jeden lék hormonální léčby denně. Léčba trvala tři měsíce a během ní je člověk omezen pobytem doma. Ale celkem normálně jsem zvládala domácnost a pokračovala jsem v řízení rekonstrukce části našeho domu, kterou jsem začala týden před stanovením diagnózy a dokončila zároveň s léčbou.
Cítím se někdy méněcenně, že mi chybí část těla, ale vím, že kdyby mi chyběla ruka nebo noha, bylo by to daleko horší. Mám docela racionální myšlení a to mne chrání před sebelítostí (ale někdy jí také podlehnu).
Myslím si, že v současnosti žiji klidněji a pomaleji. Vyhýbám se stresu. Víc odpočívám, trávím víc času s Pánem.
- Co se změnilo v tvém životě během nemoci tvé ženy a co po jejím uzdravení?
P Díky Bohu Vlasta měla jakousi nadpřirozenou protekci, neboť nemusela čekat na pořadí k operaci, ale vše šlo neskutečně rychle. Doslova hned druhý den proběhla operace. (Až když jsme dostali výsledky z histologie po operaci, jsme pochopili, že Pán byl celou dobu v akci. Šlo totiž o čas. Stihlo se včas odstranit nepřítelův útok!). Nicméně den před operací jsem stále volal k Pánu. Nechtěl jsem zůstat jen v důvěře, že Pán je dobrý a věrný Pastýř… Duch Boží mne povzbudil, abych sáhl po Žalmu 18 od 6. verše. Jde o Davidův žalm, v němž vyjadřuje těžký zápas až k smrti. Bůh Davida vyslyšel a svůj hněv obrátil proti Ničemníkovi. David byl uvolněn, osvobozen. Tento žalm mne povzbudil k vyznávání Boží pravdy nad Vlastou.
Musel jsem se vyrovnat se skutečností, že je čas opustit dost rozvinutou službu Bohu a trávit více času s manželkou. Po jejím uzdravení ji rád všude beru s sebou, neboť zjišťuji, že má čím doplňovat mou službu. Více se spolu modlíme a učím se uvolňovat Vlastu pro její službu.
- Co ti nejvíc pomohlo či tě povzbudilo jak v rovině fyzické, tak psychické?
V Asi to vědomí, že kdybych umřela, tak se nic neděje a bude mi líp. Pamatuji si jeden vtip, který se mi moc líbí a vystihuje situaci: Manželský pár se společně dostal do nebe, a když viděli všechnu tu nádheru, říká manžel manželce: Vidíš, kdybys mne nenutila tak zdravě jíst, mohl jsem tu už dávno být. Také mne povzbuzoval postoj mého muže, že mi byl blízko on i celá rodina. Velmi jsem byla povzbuzena tím, že se za mne modlí mnoho sourozenců v Kristu.
P Nejvíce mne povzbudil již zmíněný žalm 18, dále možnost sdílet se s bratrem v Kristu, který přinesl své vnímání v Duchu svatém. Připomněl se mi nedávný sen, kterým mne Pán dopředu připravoval na nesnadné období tlaků. Těsně před operací jsme požádali veřejně o pomoc. Mnozí vydaní Kristu se modlili a to byla opravdu síla.
Záměrně jsem nechal Vlastu dělat celou rekonstrukci v domě, aby její mysl nebyla zaměřena na zdravotní stav, viděl jsem, že to dělá ráda a naplno. Bylo povzbudivé vidět Vlastinu vitalitu.
- Co od tebe tvá žena nejvíce potřebovala? Co bylo tvým nejdůležitějším úkolem?
P Fyzickou blízkost a slova ujištění, společný čas před Božím trůnem. Zanechat na čas rozjednanou službu a zůstat doma.
- Co bylo naopak těžko snesitelné a stresující?
V Nejtěžší okamžik asi byl tehdy, kdy jsem byla deset dní před operací a ležela jsem se zánětem horních cest dýchacích a měli jsme už dlouhodobě domluvenou návštěvu v jednom sboru, kde měl Petr kázat a měl tam ještě jedno důležité jednání. Mně bylo smutno, že budu sama doma a prosila jsem ho, jestli by nemohl zavolat a zrušit svou návštěvu. Opravdu jsem potřebovala jeho přítomnost, ujištění, že mne miluje více než svou službu, nechtěla jsem být dál statečná a všechno unést. Pro něj bylo zase nepředstavitelné zrušit na poslední chvíli něco, co dlouho domlouval a připravoval, když odjíždí jen na jeden den. Tu neděli jsem nechtěla nikoho vidět a celý den jsem probrečela. Na druhý den jsem ho požádala, aby všechny služby zrušil, dokud nebudu uzdravena. A on s tím souhlasil a udělal to. Jsem mu za to vděčná. Už spolu zase jezdíme.
- Co jsi postrádala/postrádal a čeho se ti nedostávalo?
V Když se manžel dozvěděl o mé diagnóze, bál se mne dotknout, obejmout mne apod. Věděla jsem od své kamarádky, že ona od svého muže prožívala to samé a protože to neřešili, velmi se odcizili a nakonec se na dlouho rozešli (vrátil se, až sám dostal rakovinu). Vyvolala jsem ve vhodnou chvíli rozhovor na toto téma a vysvětlila mu, že nejsem prašivá ani nakažlivá a že právě teď, ještě víc než jindy, potřebuji jeho objetí, dotyky, slova lásky a obdivu. A je úžasný, protože svoje obavy překonal a jedná jako dřív.
P Zpočátku jsem se obával na ztracenou část těla Vlasty podívat. Pak byla potřeba dělat výměnu obvazů a já prožil, že mně ztráta určité části těla vůbec nevadí. Zůstala pro mne stejně krásná a přitažlivá. Není nic, čeho by se mi nedostávalo.
- Musel/a jsi bojovat se strachem? Jak jsi ho překonával/překonávala?
V Ne, strach jsem neměla. Vím, komu patřím.
P Ne.
- Jak se k tvé nemoci/k nemoci tvé ženy postavila rodina a širší okolí?
V Byli starostliví a citliví. Hlavně se za mne modlili a to bylo moc fajn. Jsem opravdu vděčná za všechny modlitby a půsty za mne. Pokud tento článek čte někdo, kdo o mně věděl a modlil se, tak moc děkuji. Myslím, že proto jsem svou nemoc prožívala docela lehce.
P S plným zájmem.
- Máš nějakou radu pro ty, kteří onemocní závažnou chorobou?
V Je moc dobré budovat stále lepší a lepší společenství s Ježíšem a Duchem svatým, abychom v každém čase byli připraveni odejít a věděli, že v nebi je líp než na zemi. A také dát vědět co nejvíce sourozencům v Kristu, co se s vámi děje. V těžkých obdobích, kdy jsme oslabeni, satan zvlášť obchází a hledá, koho by sežral.
- Máš nějakou radu pro pečující, kteří jsou nemocnému nablízku?
P Před nemocným nerozebírat otázku PROČ, ale přemýšlet nad tím JAK naplnit život v nové situaci. Přistupovat citlivě a se skutečným zájmem. Být nositelem Boží víry a naděje.