Luba Šťastná

Na začátku byl dopis, který se mi dostal do ruky. Mladá žena si v něm ulevuje popisem dne, kdy opět zažila nepříjemnosti při péči o svou nemocnou matku. Představovala jsem si ji, jak si unavená sedá ke klávesnici počítače, aby si přátelům ulevila tím, že jim pár slovy napíše: „Lidi, je to těžké, ještě že vás kolem sebe mám! A ještě že znám Boha a mám u něj pomoc…“

Pak jsem si uvědomila, že stále víc slýchávám rozhovory typu: „Naši stárnou. Teď to ještě jde, ale co když se jim zhorší zdraví? Co když tady zůstane jen jeden? Budu se o ně muset postarat. Jak to zvládnu?“

A ještě jiné rozhovory, sice trochu odlišné, ale přitom na podobné téma: „Už začínám nějak cítit věk. Fakt stárnu.  Teď to ještě jde, ale co když se mi zhorší zdraví? Co když zůstanu sama? Postará se o mě někdo? Jak to zvládnu?“

Stáří. Něco, o čem se nám nechce mluvit, na co nechceme myslet. Všemožně se snažíme ho oddálit, skrýt. Vybavuje se mi článeček „Vrásky“, který nám kdysi poslala jedna čtenářka. Vybavuje se mi tak často, že jsem se rozhodla ho znovu zařadit i do tohoto čísla. Je dobré se udržovat fit, je dobré a nutné o sebe dbát. Je to ale všechno? Nemáme se na stáří připravit i jinak?

Stáří a smrt. Naši blízcí, pokud neodejdou z tohoto světa předčasně, zestárnou. A budou potřebovat pomoc. Naše maminka často říkala: „Jó, devadesátka, to je těžká nemoc.“ Říkala to s úsměvem, protože věděla, kde má skrytý poklad.

Nebojte se, nemáte před sebou číslo, které je jen o smrti a umírání. Najdete v něm i mnoho jiných článků. Přesto cítíme, že je to téma, o němž se má mluvit a na něž se má myslet. Třeba i proto, abychom si uvědomili, že víme o někom, kdo je pomocí v každé době i v každé situaci.